Kopretiny pro zámeckou paní

    Všude bylo vedro k zalknutí jen na hřbitově byl nezvyklí chlad který byl protkán žilkami bolesti. Za vysokou lípou na kraji hřbitova byl hrob,jehož náhrobek upoutával pozornost všech  lidí, kteří občas zašli na samí okraj s touhou najít něco zvláštního.z náhrobku vyzařovala nádherná tvář mladé dívky která byla určitě v době kdy jí fotili moc šťastná. Její úsměv byl tak krásný, jako by neznala nic hezčího než lásku. Před hrobem stál chlapec a díval se smutně na náhrobek jenž měl v záhlaví citát:Kdekoliv budeš, budeš –li naslouchat, najdeš mě vedle sebe….

    Chlapci mohlo být tak 18 snad o rok více. Stál tam ve stínu lípy a v rukou držel kytici kopretin. Hladil jejich hlavičky a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála opodál, s trochou zvědavosti a s velkou dávkou bolesti. Stál tam snad tři hodiny,ani jednou se neotočil,ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky. Přistoupila sem blíž, abych mu viděla do tváře. Neviděl mě,snad by ani nevnímal kdybych na něj promluvila.byl hezký a mě se zdálo že sem snad hezčího kluka neviděla. Bylo divné že tak pěkný kluk není na diskotéce kde by ho určitě obletovalo hejno holek, a že tu stojí a padají mu slzy z očí. Když jsem spatřila jeho ústa viděla sem že si s někým povídá,ale nikdo tam nebyl, až po chvíli sem si uvědomila že ta slova patří někomu kdo už věčně spí…Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco ale já mu nerozuměla. Až po chvíli vzlik zesílil a on řekl: ,,proč si mi odešla?“ v tu chvíli bych se nejraději vytratila.. Položil na hrob květiny, otevřel lucerničku a zapálil svíčku…vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a v tom mě uviděl. Na chvíli zastavil svýma modrýma očima na mě…byl to pohled zlí a hrubí,ale jeho hlas nebyl vůbec zlý. Promluvil: ,,potřebuješ něco?“ nezmohla sem se ani na slovo, otázal se mě tedy znovu,ale já se rozbrečela. Přišel ke mně a řekl jen abych neplakala že život je strašně zlý…Chtěla sem se omluvit,ale nezmohla sem se ani na hlásku. Dovedla mě k lavičce a tam mi půjčil kapesník. Utřela sem si slzy.chtěla sem mu pomoct ale on začal zkracovat pro mě trapnou chvíli.. konečně sem ze sebe vyrazila:,, promiň já nechtěla!!“  ,, To nic“ odpověděl on a začal mi vyprávět svůj příběh…..

,, jmenovala se Niki, vlastně Nikola, ale všichni  tak říkali.“ Poznali se na diskotéce. Líbila se mu tak jí vyzval k tanci. Připadala mu jako bohyně, kterou seslali z nebe. Chodil jí naproti ke škole a ona jemu k průmyslovce. Byli šťastní. Jen jednou se pohádali ale netrvalo ani půl hodiny a už zase byli spolu. Jezdili ven, na koncerty. Půjčovali si svoje věci a kamarádi jim říkali manželata. Když mi o tom Jirka vyprávěl bylo mi zase do pláče. Nedovedla sem udržet slzy, plakal i on. Bylo hrozné vidět kluka brečet.když jí bylo 16 chodili spolu právě rok.Oslavovali to s kamarády na chatě.ráno přátelé odešli a oni zůstali sami.snídaně v trávě jim připadala slavnostní.v té chvíli se cítili nejspokojenější na celém světě….. jirka najednou ztišil hlas:,, bylo právě takové vedro jako je dnes a my sme se už předešlí den domluvili že si vyjdeme do přírody. Kamarádi se nabídli že nás odvezou autem kam jen budeme chtít. Jeli sme teda ke krásnému jezeru. Večer sme šli zase tancovat, když zábava skončila naposled sme se políbili a nasedli každý do jiného auta. Naposledy sme se potkali na křižovatce.

Jirka přišel domů a šel spát . uprostřed noci mu volali z nemocnice že tam přivezli jeho těžce raněnou dívku. Celou cestu za ní běžel. Ani neví, jak se tam dostal. Doběhl do pokoje kde ležela Niky. Její vlasy byli ještě od krve. ,,V očích měla pohled na který nikdy nezapomenu. Jen krátce je otevřela a řekla ,, bylo tu tak krásně. Nechce se mi odcházet ale musí to být.pak se otočila na rodiče a zašeptala: ,,za všechno vám děkuji“ a potom usnula a všichni museli jít z pokoje pryč. Matka se zhroutila. Byl sem najednou sám, chtělo se mi umřít. Dávali nám malou naději jen velice malou naději. Zbytek noci sem prochodil před nemocnicí, nevěděl sem jestli ještě žije.svítalo. nastal nový den a ve mně bylo malé mraz. Zemřela až k ránu po velkém krvácení. Ještě jednou nám dovolili se na ni podívat a pak jí odvezli. Stál jsem tam na chodbě . nechtěl jsem uvěřit tomu že ona jediná zemřela, že už jí nikdy v životě neuvidím, neobejmu. Celý měsíc jsem nikam nechodil. Kašlal jsem na školu, na všechno. Od rána do večera sem stál u jejího hrobu a vyčítal si že sem jí nechal jet samotnou s opilím řidičem.vždyť kdyby jela se mnou nic by se jí nestalo.. nikdy už s žádnou nechci chodit, ted už mě nech samotného, děkuju ti….“těmito slovy se se mnou rozloučil. Šla sem ze hřbitova a tekli mi slzy, lidi se za mnou otáčeli.. ještě několikrát sem ho potkala. Potom šel na vojnu. Zůstali sme přátelé,ale ani jeden z nás nepomyslel na to že by sme spolu mohli začít chodit.

Tak plynul čas a jirka má ode mě každý den kopretiny. Je to právě měsíc co se zabil v autě.. snad schválně.. všichni mu říkali sebevrah,ale já jediná vím proč to udělal. Bylo to pro něj vysvobození…  leží teď vedle sebe a sou stále spolu…

   Je horké léto. Sedím pod rozkvetlou lípou, v ruce držím kopretiny na které padají mé slzy. Povídám si s nimi-jsou tady se mnou……